Hrdina možná v nebi vs. srab žijící pro rodinu

Je to citlivé, emotivní, ale také velmi zajímavé a polemické téma. Jedeme s kolegou z pracovní schůzky, když v tom před sebou vidíme krátkou kolonu a úplně vpředu dodávku zabořenou do stromu. Šlehají z ní plameny a na první pohled vidíme, že je to vážné. Po chvíli přichází výbuch, vidíme pobíhající lidi, přijíždí hasiči, sanitka, policie. Svědkem podobné situace jsem poprvé a mám velmi zvláštní smutné pocity.

Po chvíli volíme objízdnou trasu a mně se honí hlavou myšlenky: „Neměl jsem přeci jen běžet blíž a zkusit nějak pomoct?“ Večer se po uložení dětí dočítám, že šlo o čelní srážku a v každém autě zemřel člověk. V dodávce řidič pravděpodobně uhořel. Šlo konkrétně o tuto událost.

A znovu přicházejí stejné myšlenky. 30 vteřin či minuta a mohlo se mě to celé týkat víc, než bych chtěl. Pak bych jistě doufal, že mi někdo okamžitě pomůže, zkusí mě z hořícího auta vytáhnout. Ale také jsem mohl být v roli toho, kdo stojí před rozhodnutím: „Mám zkusit pomoct nebo raději neriskovat? Co je vlastně správné, co je rozumné?“

Zákon hovoří zhruba takto. Každý účastník silničního provozu má povinnost pomoci. Ne však, pokud by tak mohl ohrozit sám sebe. Optimální je dle všeho zavolat 112, popsat situaci a nechat se vést.

Mě celá věc zaujala z pohledu svědomí a lidských schopností ustát podobnou situaci.

Řekněme, že v prvním případě mi jde při pomoci o život, hořící auto a hrozící výbuch. Je rozumné jít pomoci? Vždy jsou 2 varianty. Půjdu, podaří se mi ho zachránit, budu hrdina s doživotním pocitem, že jsem někomu zachránil život. Nebo přijde výbuch či něco podobného a já se stanu další obětí. Pokud nepůjdu, tak jsem určitým způsobem srab, ale zcela jistě se vrátím k rodině, kterou živím a zkrátka žiju.

Určitě záleží na konkrétní situaci, ale jak je to? Rozumné je jistě neriskovat. Správné je pokusit se? Nejsem si tím jistý, protože každý rodič v dané chvíli riskuje nejen život svůj, nýbrž i ten svých dětí. Rodinu ale může mít i ten, komu bych měl pomoci. Je to složité rozhodnutí.

Zajímavý je i druhý případ, kdy mi o život nejde. Pak bych jistě pomoci měl. Vzniká ale otázka, zda to zvládnu. Já byl tentokrát od smrti poměrně daleko, ale doposud nejblíž. Mnoho z Vás takovou situaci jistě zažilo. Zvládli jste to, nezkameněly Vám nohy a ruce? Je automatické, že to člověk zvládne? Pohled na krev a bolest nese každý jinak a já si například nejsem jist, že bych z dané situace vyšel se ctí. Vybavuje se mi ten typický autentický sen, kdy běžím o život, ale nejde to, nohy jsou jak z kamene. Myslím si, že je krátkozraké tvrdit „já bych to dal“, pokud jsem takovou situaci nezažil. Je také rozdíl mezi člověkem v hořícím autě a topícím se dítětem. Já si ve druhém případě pocitově věřím víc, vody se tolik nebojím.
Je to rozhodně velká životní zkouška a věc k zamyšlení.

Na závěr nemůže přijít nic jiného než mé vyslovení obdivu všem, pro které je pomoc lidem denní chleba a pohled na krev a bolest pravidelně se opakující rutinou. V naší podkrkonošské obci je například spolek dobrovolných hasičů, kteří to ani nemají jako práci. Záchrana lidí je pro ně možná koníčkem, možná životním posláním, možná odreagováním od stereotypu. Každopádně zachraňují životy a jedinou odměnou jim je dobrý pocit. Všichni tito lidé zaslouží uznání a můj osobní obdiv.