O roubence U Zesnulé kočky

Jako kluk jsem vždycky chtěl psa, ale jako panelákové dítě jsem byl při racionálním uvažování rodičů a touze po plemenu alespoň střední velikosti bez šance. Když mě však osud zavál do stařičké roubenky v Podkrkonoší a získal jsem ruku ženy, která si ve zvířecím cítění nezadá ani s Martou Kubišovou, vše se obrátilo naruby. Dnes bych zasloužil přezdívku: Leoš Srstka – zvířecí hrobař.

Se všemi domácími mazlíčky, které my lidé díky bohu nejíme (alespoň ne zde v Evropě), je to velmi podobné. Dítě se zamiluje do krásných očí, naslibuje hory doly, pak se o něj starají rodiče. My to zde máme malinko jinak.
Když jsem se stal v roce 2009 zprvu velmi „oblíbenou náplavou“ místní vísky, zvířecí tým mohl hrát volejbalové mixy: 2 letý výmarák Danny, chlupatý veterán Ferda a 4 kočky na počátku důchodu: Flíček, Kokeš, Nikita a Čert. A že se tady nikdo z nich neměl zle. Naopak to bylo spíše O pejskovi a kočičce. 

Leč dnes tu máme z původní bandy pouze Dannyho. Za necelých 6 let jsem tedy pohřbil 1 psa a 4 kočky. A to jsem pouze pokračoval v tradici. Dělat všem zvířatům hrobečky, mohli bychom počtem křížků směle konkurovat místnímu hřbitovu. Ale houby zle. Zvířata sice milujete, ale když se dožijí druhé desítky let a usnou nadobro ve spánku, tak je to všechno smutné, ale fajn.

Nyní jsem ale zažil o dost smutnější příběh. Starší dcera se "pomamila" a s vervou se stará o všechna zvířátka, miluje je. Tia (náhradnice za Ferdu) je jednoznačně její, a když v létě s manželkou zachránily na stromě se třesoucí rezavé kotě, ujala se ho s nadšením a láskou. Vyhublý kocourek dostal potřebná očkování, měl se čile k světu a stal se nástupcem Kokeše. Chodil si přes střechu garáže sedat na parapet a loudil, ať ho pustíme dovnitř, aby ho mohla ta naše mladší tahat za ocas. Nikdy ani tuto malou provokatérku nesekl drápkem.

Jenže tenhle nádherný skoro roční kocour bohužel neměl tradičních 7 životů a v pondělí jsem ho našel hlasitě mňoukajícího u vchodu. Měl nehybnou zadní část těla, což se potvrdilo až na veterině. Rozhodnutí bylo nezlomné a nebylo nic příjemného, hladit ho a šeptat mu při uspávání do ucha, že na něho všechny holky myslí a v nebi bude dobře. Člověku se z toho svírá žaludek, ač je to „jen“ zvíře, protože tenhle chlupáč si naopak život nestihl užít.

Upřímně doufám, že ho nešťastnou náhodou přejelo auto a neudělal to někdo naschvál. Nejednou nám totiž domů přišla kočka politá olejem, kulhající a podobně.

Jak jsem v minulém blogu vyzýval: „Milujme své děti“, dnes si neodpustím: „Lidi milujme zvířata“ (alespoň ta, co nejíme). K nám se teď jistě časem přidá nějaká ta mňoukající potvora a znovu riskneme, že její umírání nás čeká až za mnoho let a bude to ta přívětivá varianta smrti.

R.I.P. Koki von Baum