Rušný víkend po pátku 13.

O víkendu se má odpočívat, šlo to tentokrát? Mně rozhodně ne. Atentát ve Francii, následně i doma, narozeniny dcery, vítězství ve Fed Cupu, smrt v rodině i na silnicích. A zítra výročí naší demokracie.

Už pátek probíhal netradičně, nešel jsem na pivo a zůstal doma s rodinou…po zhlédnutí zpráv jsem byl rád. Z takové věci se člověku sevře srdce a říká si: Jak daleko jsme od toho? Jak moc se nás to týká? Nemůže se to zvrhnout?

Snažil jsem se nad tím nepřemýšlet a šel spát. Jenže v sobotu vznikla doma „Itálie“, což není od Francie daleko, takže se mi honilo hlavou vše najednou. Světové události nakonec pomohly ukázat malost soukromých problémů, odpoledne jsem tedy stihl vnímat snažení našich tenistek a zajít “na jedno”.

V neděli slavila starší dcera 5. narozeniny, takže jsem dokonale zapomněl na všechno negativní a užíval si to s ní. Sledovat to dětské nadšení ze všech drobností a upřímné děkování mamince i tatínkovi bylo krásné a dojemné.

A přišla třešnička na dortu, když jsem si jako skalní tenisový fanoušek mohl užívat dramatický domácí triumf našich zlatých holek. Nad Ruskami. Jenže přišla i třešnička negativní, ze světa odešla blízká teta.

Dozvuky víkendu nijak veselé nejsou. Světem hýbe páteční atentát Islámského státu. Média vlastně nic jiného nezajímá, což některým lidem krajně vadí. Dočítám se názory stylu:
Proč se pařížský masakr řeší o tolik víc, než pád ruského letadla, kde umřelo více lidí?
Proč si lidé na sociální síti masově dávají statusy s francouzskou vlajkou? Jsme ovce?

Mně osobně to nijak divné nepřijde, protože tady definitivně končí sranda. Jde o život nám všem, stačí sem poslat něco většího…
Trikoloru jsem si tedy přes profilovou fotku bez váhání dal. A nepřipadám si jako ovce, nýbrž jako člověk, kterého se tato událost týká, není mu to jedno, lituje zesnulých lidí a vyjadřuje jim tak velmi pohodlnou formou (to přiznávám) úctu. Rozhodně je to platnější, než se modlit (záleží tedy k čemu).

Že se média snaží manipulovat lidmi, o tom není pochyb (viz zde). Ale řešit to zrovna nyní…přijde mi naopak logické, že reagujeme výrazně emotivněji na to, co se stane v zemi EU, tedy nám „blíže“, než na ruské letadlo nebo atentát v Keni. Zkrátka se nás to více týká. Stejně jako když umře příbuzný, řešíme to více, než když umře soused.

A paradoxně, já nyní vnímám situaci ve světě více než úmrtí v rodině. Upřímně totiž přiznávám, že z tohoto vývoje začínám mít strach a přijde mi dost zvláštní, jak lidé reagují. Měli bychom nyní zviditelňovat své ego a řešit, proč tenhle vyjadřuje soustrast takhle, tenhle zase takhle? Nebo proč se víc řeší atentát ve Francii než ruské letadlo? Tím asi ničemu nepomůžeme, že?

Ale jak vlastně můžeme pomoci? Nijak! A právě ta bezmoc je nejhorší a vede k apatii.
Zítra si tedy oslavíme svobodu a půjdeme dál. Doufejme, že ještě dlouho....